Příchod Židů do Čech

Nejstarší dochované písemné prameny dokládají přítomnost židovských obchodníků v Praze již v 10. století. Ti se usazovali převážně kolem dálkových obchodních cest ve významných střediscích, jakými byly v raném středověku Olomouc, Brno, Znojmo, střední Polabí a především Praha. Postupem času se Židé stali také významnými aktéry domácího obchodu a obchodně-řemeslného podnikání, nezanedbatelná byla jejich činnost v oblasti peněžních vztahů. Až do počátku 13. století byli Židé považováni za cizince respektive za hosty (podobně jako němečtí osadníci od 11. století). Mohli se volně pohybovat, obchodovat a volit si místo bydliště. Právní postavení Židů není v Čechách do konce 11. století nijak upravováno a k jeho zhoršení dochází v důsledku křížových výprav, kdy masové vraždění v mnoha zemích Evropy znamenalo největší protižidovské útoky v dosavadní křesťanské historii.

Ve 12.-13. století se v křesťanské kulturní tradici formují protižidovské ideje, které v podstatě přetrvávají do 20. století. Je to především přesvědčení o nároku „hostitelské země“ na majetek a zisk, který zde Židé nabyli. Z náboženského hlediska velmi silně působilo kolektivní obvinění Židů z Ježíšovy smrti a také neustále se opakující nařčení Židů z hanobení křesťanských symbolů, ale i křesťanských dívek a dětí. (Hilsneriáda)
Radikální zhoršení situace pro evropské židovstvo přinesl IV. lateránský církevní koncil z roku 1215, který potvrdil úplnou segregaci židovských obyvatel křesťanských zemí. Od této doby byl přísně omezován styk křesťanů a Židů, intimní vztahy mezi nimi byly považovány za hrdelní zločin. Židé mohli žít jen v uzavřených ulicích a čtvrtích se striktním omezením pohybu mimo tato ghetta. Vzhledem k tomu, že Židé byli považováni za „otroky a vězně římské říše“, nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu a zabývat se zemědělstvím. Povoleným zdrojem obživy se pro ně stal obchod s penězi a s úroky, což byla činnost křesťanům zakázaná až do konce 15. století. Obchod a řemesla nesměli Židé vykonávat buď vůbec, nebo jen omezeně uvnitř ghetta či v oblastech, které přímo nekonkurovali křesťanským obchodníkům (např. vetešnictví či podomní prodej). Za povolení usadit se v určitém místě museli platit nemalé částky. Po celá staletí byli skupinou obyvatel žijících na samém okraji společenské hierarchie.

Židé se stali tedy osobně nesvobodní, zcela podřízení panovníkovi, jeho vůli a jeho ochraně (Neměli právo nosit zbraň a být ozbrojeni). Králi obchodování s Židy plynuly příjmy do jeho pokladny. Proto se záhy ukázalo nutné chránit tento zdroj příjmů právní ochranou. Tou se v Českých zemích stala Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II. V ní panovník vymezil právní postavení židovských obyvatel a stanovil sankce za útok na židovské obyvatele a jejich majetek, braný jako majetek královský. Zákon však také Židům zaručoval náboženskou svobodu a správní autonomii uvnitř jejich obcí. Tato ustanovení byla právním základem postavení Židů v Českých zemích až do konce 18. století. Tolerance Židů v Českých zemích však nebyla nikdy automatická, panovník ji vždy při svém nástupu do funkce za poplatek stvrzoval. Období počátku jejich emnacipace přináší v roce 1781 Josefínské reformy. Zásadní změnu právního postavení Židů v Čechách a na Moravě přinesla revoluce v roce 1848. Plnou rovnoprávnost získali Židé roku 1867 vyhlášením tzv. prosincové ústavy.  

Demografie, Jana Vobecká, upraveno a kráceno

Židé na Vysočině 

Židé přicházeli na Vysočinu od raného středověku. Usazovali se v místech konání významných trhů, na křižovatkách dálkových obchodních cest a v podhradí panovnických sídel. Nejstarší zmínka o židovském osídlení v okolí Jihlavy pochází z roku 1345, kdy zde existovalo devět židovských obcí, jako Jihlava, Batelov, Brtnice, Polná, Telč nebo Větrný Jeníkov. Až do husitských válek žili Židé relativně klidně, sice mnohokrát utrpěli finanční ztráty způsobené zrušením veškerých dluhopisů, ale obávané pohromy se jim vyhnuly. Po roce 1451 byli však pod nejrůznějšími záminkami vypovídáni ze všech královských měst. Odcházeli proto do sousedních městeček a vesnic, v nichž byly položeny základy pro zdejší židovské obce. Teprve v průběhu druhé poloviny 18. století bylo Židům za poplatek udělováno právo pobytu, směli studovat na školách a provozovat řemesla. V té době je evidováno šest židovských obcí, patřila k nim například Třebíč nebo Velké Meziříčí. 

Na přelomu století existovalo na Vysočině třicet obcí. Další vývoj ovšem utnula nacistická okupace, rok 1942 a holocaust.

Na mnoha místech Vysočiny se setkáme s památkami na židovské osídlení – jednotlivými domy, čtvrtěmi, synagogami. Jejich rekonstrukci je v řadě měst věnována velká pozornost a přestože synagogy neslouží svému původnímu účelu, jsou zpřístupněny veřejnosti jako výstavní nebo koncertní prostory. V důsledku necitlivého přístupu minulých desetiletí zůstaly však na četných místech jedinou památkou židovské hřbitovy.