Příchod Židů do Čech

Nejstarší dochované písemné prameny dokládají přítomnost židovských obchodníků v Praze již v 10. století. Židovští obchodníci se usazovali převážně kolem dálkových obchodních cest ve významných střediscích, jakými byly v raném středověku Olomouc, Brno, Znojmo, střední Polabí a především Praha. Postupem času se Židé stali také významnými aktéry domácího obchodu a obchodně-řemeslného podnikání, nezanedbatelná byla jejich činnost v oblasti peněžních vztahů. Až do počátku 13. století byli Židé považováni za cizince respektive za hosty (podobně jako němečtí osadníci od 11. století). Mohli se volně pohybovat, obchodovat a volit si místo bydliště. Právní postavení Židů není v Čechách do konce 11. století nijak upravováno. Ke zhoršení jejich postavení dochází v důsledku křížových výprav, kdy masové vraždění Židů v mnoha zemích Evropy znamenalo největší protižidovské útoky v dosavadní křesťanské historii.

Ve 12.-13. století se v křesťanské kulturní tradici formují protižidovské ideje, které v podstatě přetrvávají do 20. století. Je to především přesvědčení o nároku „hostitelské země“ na majetek a zisk, který zde Židé nabyli. Z náboženského hlediska velmi silně působilo kolektivní obvinění Židů z Ježíšovy smrti a také neustále se opakující nařčení Židů z hanobení křesťanských symbolů, ale i křesťanských dívek a dětí. (Hilsneriáda)

Radikální zhoršení situace pro evropské židovstvo přinesl IV. lateránský církevní koncil z roku 1215, který potvrdil úplnou segregaci židovských obyvatel křesťanských zemí. Od této doby byl přísně omezován styk křesťanů a Židů, intimní vztahy mezi nimi byly považovány za hrdelní zločin. Židé mohli žít jen v uzavřených židovských ulicích a čtvrtích se striktním omezením pohybu mimo tato ghetta. Vzhledem k tomu, že Židé byli považováni za „otroky a vězně římské říše“, nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu a zabývat se zemědělstvím. Povoleným zdrojem obživy se pro ně stal obchod s penězi a s úroky, což byla činnost křesťanům zakázaná až do konce 15. století. Obchod a řemesla nesměli Židé vykonávat buď vůbec, nebo jen omezeně uvnitř ghetta či v oblastech, které přímo nekonkurovali křesťanským obchodníkům (např. vetešnictví či podomní prodej).

Židé se stali tedy osobně nesvobodní, zcela podřízení panovníkovi, jeho vůli a jeho ochraně (Židé neměli právo nosit zbraň a být ozbrojeni). Král se svými Židy zacházel jako s jinými regály, z nichž plynuly příjmy do jeho pokladny. Proto se záhy ukázalo nutné chránit tento zdroj příjmů určitou minimální právní ochranou. Tou se v Českých zemích stala Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II. V nich panovník vymezil právní postavení židovských obyvatel a stanovil sankce za útok na židovské obyvatele a jejich majetek, braný jako majetek královský. Zákon však také Židům zaručoval náboženskou svobodu a správní autonomii uvnitř jejich obcí. Tato ustanovení byla právním základem postavení Židů v Českých zemích až do konce 18. století.
Tolerance Židů v Českých zemích nebyla nikdy automatická, panovník ji vždy při svém nástupu do funkce za poplatek stvrzoval. 

Demografie, Jana Vobecká, kráceno

Židé na Vysočině

Židé se usazovali tam, kde se konaly významné trhy, na křižovatkách dálkových obchodních cest a v podhradí panovnických sídel. Byli podřízeni přímo panovníkovi a za povolení usadit se museli platit. Nejstarší zmínka o židovském osídlení v okolí Jihlavy je z roku 1345, kdy tu existovalo devět židovských obcí, jako Jihlava, Batelov, Brtnice, Polná, Telč nebo Větrný Jeníkov. Po husitských válkách byli často vypovídání z královských měst. V osmnáctém století bylo židovských obcí šest a patřila k nim například Třebíč nebo Velké Meziříčí. Rovnoprávnost získali Židé v roce 1849 a na přelomu století existovalo na Vysočině třicet obcí. Další vývoj ovšem utnula nacistická okupace, rok 1942 a holocaust.