Historie sklářství na Vysočině
Tradice výroby skla na Vysočině je stará nejméně 400 let. Lesnatá oblast Českomoravské vrchoviny poskytovala totiž pro tento obor vynikající podmínky. Výroba skla vyžaduje zejména dostatek dřeva, které se využívá nejen k roztavení sklářského kmene při teplotě dosahující 1200°C, ale ve formě popela také k výrobě potaše. Ta je jako tavivo nezbytnou součástí pro sklářský kmen tvořený drceným křemenem. Zdroje čistého křemene jsou také součástí místní geologie a region tak poskytoval sklářství veškeré potřebné zdroje. Vzhledem k výskytu názvů obcí jako „Sklené“, je možné, že zde první primitivní sklárny existovaly již ve vrcholném středověku, nepodařilo se je však dosud objevit.
Nejstarší písemně doložení skláři na Vysočině se usadili na Žďársku ve Vříšti a Fryšavě již v první polovině 16. století. V následujícím století pracovaly v tamní oblasti hutě v Křižánkách, Jimramově nebo na klášterních statcích v Cikháji. Již před třicetiletou válkou se pokusy se sklářskou výrobou objevují na Telčsku na panství Černovice. Koncem 17. století se rychle začíná rozvíjet sklářství také na západě regionu v Posázaví a na Pacovsku. Spojené je tam například s rakouskou rodinnou Adlerů, kteří před tím však působili také na Žďársku.
Velký rozvoj sklářství spojený se snahou využít lesní porosty na různých panstvích začíná s počátkem 18. století, kdy na Vysočinu přicházejí z Rakouska a Pošumaví rodiny Eisnerů, nebo Gattermayerů. Velký pokrok v kvalitě místní produkce znamenal příchod Antona Müllera do Božejova, kde začal s výrobou slavného českého křišťálu. Jelikož v okolí tehdy fungovalo asi 12 sklářských hutí, zajížděli sem rádi za širokou nabídkou různí obchodníci. Mohli zde získat například skleněné poháry a lahve, ale také široký sortiment korálů pro výrobu růženců – tak zvaných pateříků (podle modlitby „otčenáš“ nebo-li „pater noster“). V 18. století pracovalo tedy mnoho hutí na Pacovsku, pokračovaly hutě na Novoměstsku a vznikaly další v lesích obklopujících širší okolí Světlé nad Sázavou. Vzniku hutí ještě pomohly velké polomy, které postihly kraj roku 1740.
Omezení výroby skla na Vysočině přinesly Pruské a Napoleonské války, nicméně v 19. století se začíná tvořit síť velkých hutí, na které později navážou továrny. V hutích se postupně také přechází na nové způsoby topení, důležitou roli začíná hrát železnice a vývoz do mnoha koutů světa od Španělska po Ameriku. Produkci skláren doplňují brusírny a malírny. Sklářské rody, které nesly v tomto období místní tradici jsou známé dodnes ať už jde o Císaře, Rückelly, Koppy a další. Velká část hutí patřící těmto rodinám se po druhé světové válce staly majetkem státu a pokračovaly ve výrobě až do současnosti.
