Alena Matějka

Sochařka a sklářská výtvarnice Alena Matějka (1966) vystavuje doma i v zahraničí, má zkušenosti z mezinárodních studií a sympozií. Ve Lhotě-Vlasenici, při hranici s Jihočeským krajem, proběhly i z její iniciativy tři ročníky sochařského sympozia, které daly vzniknout ojedinělé Magické zahradě – „sochařskému arboretu“. Vlastní práce staví Matějka na střípcích z historie i bájí – zavinuté průhledy a trhliny kamenných skulptur nebo vlny skleněného moře nás přenášejí do (pra)věků inspirovaných skutečností stejně jako fantazií. 

Milan Krajíček

Milan Krajíček (1977) se v současné době soustředí na uměleckou tavenou plastiku. Cestou experimentů a zpřesňováním technologických postupů zdokonaluje exaktnost převedení svých představ do materiálu. Z klasických mísovitých tvarů vznikají volně pojaté probarvené plastické sítě organicky přesahující do prostoru.

Za své životní povolání si náročné sklářské obory vyvolí jen několik z absolventů středních i vysokých škol. Z mladší generace autorů působících na Vysočině můžeme uvést Veroniku Černou Dubnovou, Irenu Czepcovou nebo Davida Valnera.

Přesuneme-li se na jih Vysočiny, objevíme další ateliéry sklářských výtvarníků, například Jaroslavy Švarcové, Zdeňka Kunce, Martiny a Františka Janákových nebo Aleny Matějky a Larse Widenfalka. V Třešti lze navštívit rodinný Ateliér Kasalý – Svatopluk Kasalý je celosvětově uznávaný umělecký návrhář šperků, Eva Kasalá se zabývá skleněnou mozaikou.

Jan Exnar

Jan Exnar je výjimečná osobnost havlíčkobrodské umělecké scény; malířská poloha jeho tvorby je těsně spjata s plastikami z taveného skla i s expresivními vitrajemi, které tvoří jako autonomní obrazy nebo jako realizace v architektuře (kostel sv. Vojtěcha v Havlíčkově Brodě).

Vysočinské střední školství zaměřené na sklářství je tradičně spojeno s výraznými osobnostmi v oboru. Platí to pro ateliér Skla ve Světlé nad Sázavou, který vede Milan Krajíček ml., i pro ateliér Designu a vizuální komunikace v Jihlavě-Heleníně pod vedením Martina Šmída.

Monika Vosyková

Monika Vosyková se narodila 8. srpna 1966 v Jihlavě. Studovala v letech 1981 až 1985 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně v sochařském ateliéru profesora Ladislava Martínka. Dále pokračovala ve studiu v letech 1988 až 1994 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla u profesora Vladimíra Kopeckého a profesora Jaroslava Svobody. Monika Vosyková rozvíjí svou sklářskou tvorbu v oblasti foukaného skla, tavených skleněných plastik a objektů. Upřednostňuje modelování (lehání) plochého skla v elektrické peci. Tvoří vícedílné variabilní kompozice z řezaného a lepeného tabulového skla založené na kontrastu hladkého zrcadlového povrchu a hrotitého vnitřního prostoru a lyrizující deskové objekty z lehaného skla. Orientuje se rovněž na skulpturní sochařství (dřevo) a knižní vazbu. V dílech sloupovitého charakteru z 90. let, vytvořených v rámci mezinárodních sochařských sympozií Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou, uplatnila s výrazným účinkem prvek barevného skla. Na sympoziích působila ve funkci komisařky. Monika Vosyková je členkou Unie výtvarných umělců a klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáru nad Sázavou

Petr Hora

„Petr Hora již více jak 20 let objevuje sklo jako umělecky materiál a používá svou mimořádnou představivost při přetváření tvarů a představ do osobitých skulptur. Je ovlivňovaný mnoha věcmi; antickým uměním, pyramidami, současnou architekturou, lidskými postavami a obrazy z přírody.

Jeho využívaní barev a světla je nepřekonatelné. Dokázal, že v jeho práci neexistuji žádné šťastné náhody. Co se jeví jako bezchybné, minimální, dokonce jednoduché je výsledkem intensivních hodin broušeni a leštěni. Petr Hora nám nedovolí, abychom to viděli. Kdyby jeho snahy měly byt viditelné v jeho práci, neposkytl by divákovi pocit jednoduché dokonalosti. Hra světla musí vypadat tak přirozeně, jako by tam vždycky patřila; minimální linie je výsledek inspirace – ne potu."

Jaroslav Svoboda: Žhavé sklo je pro mě symbol života

Sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda (82) přičichl ke sklářskému řemeslu již v raném dětství. Jeho otec pracoval jako brusič skla v Poděbradech a i doma měl malou dílnu. „Když ode mě maminka chtěla mít chvíli klid, posadila mě do škopku a já, s nohama ve vodě, jsem si brousil na sklíčko. To jsem byl malé dítě mezi čtvrtým pátým rokem,“ vzpomíná Jaroslav Svoboda na své začátky, které předurčily jeho životní cestu.

Číst více...

František Vízner

Užitému i volnému umění se věnoval zřejmě nejznámější sklářský výtvarník Vysočiny, František Vízner (1936–2011) ze Žďáru nad Sázavou. Kromě vedoucí pozice ve slavné škrdlovické sklárně (foukané hutní sklo) se celý život věnoval volné tvorbě – ve svých mísách a vázách zohledňoval tradiční proces ručního broušení, které se tak stalo uměleckým vkladem přecházejícím na diváka. Z veřejných realizací zmiňme skleněné obklady stanic Jinonice a Karlovo náměstí pražského metra nebo svítidla Nové scény Národního divadla. Budovu Parlamentu ČR osvětluje lustr Františka Víznera. Jeho menší obdobu můžete spatřit ve vestibulu hotelu Mánes ve Svratce.

Po uzavření sklárny ve Škrdlovicích si někteří z tamějších pracovníků založili vlastní, menší podniky. Bohužel jen nemnoho z nich provozuje své sklárny dodnes.