Jaroslav Svoboda: Žhavé sklo je pro mě symbol života
Sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda (82) přičichl ke sklářskému řemeslu již v raném dětství. Jeho otec pracoval jako brusič skla v Poděbradech a i doma měl malou dílnu. „Když ode mě maminka chtěla mít chvíli klid, posadila mě do škopku a já, s nohama ve vodě, jsem si brousil na sklíčko. To jsem byl malé dítě mezi čtvrtým pátým rokem,“ vzpomíná Jaroslav Svoboda na své začátky, které předurčily jeho životní cestu.
Při volbě budoucího povolání ho ani nic jiného nenapadlo, než vystudovat sklářskou školu v Železném Brodu. A sklářskému umění zůstal věrný po celý život. „Sám se divím, že jsem to vydržel dělat tak dlouho. Je za tím láska k řemeslu, láska k materiálu a neustálé objevování nových možností ve sklářství,“ popisuje Jaroslav Svoboda a dodává: „Když jsem se v 70. roce dostal do Škrdlovic, zcela mě uchvátil kontakt se žhavou sklovinou. Žhavé sklo je pro mě doslova symbol života. Těžko to pochopí někdo, kdo to neviděl na vlastní oči.“
Pro dílo Jaroslava Svobody jsou typické dvě polohy. Je to hutnická tvorba, čili modelování skla zatepla, a tavená plastika, kdy se sklo lije do formy. Jde o nástavbu sklářské tvorby, která je výjimečná a náročná po všech stránkách. Z rukou výtvarníka tak vycházejí velké, barevné, skleněné plastiky různě vybrušované či leštěné. „Když se mi podaří dokončit dílo, které se mně i zákazníkům líbí, ten pocit radosti a uspokojení z podařené práce vynahradí veškerou námahu. Pak cítím, že to všechno stálo za to,“ hodnotí Svoboda.
Více než čtyři staletí skláři na Vysočině taví sklovinu ze sklářského kmene a z ní pak tvarují poháry, džbány, vázy i umělecká díla. Člověk by myslel, že nic moc nového se v tomto prověřeném postupu najít nedá. Ale to je omyl, pořád je co objevovat. A podle Jaroslava Svobody je to i nutnost. Historie a konkurence českého skla je tak veliká, že vymýšlení nových postupů, vzorů, metod práce jsou základem úspěchu a vlastně i přežití. Jednu takovou svou novou myšlenku Svoboda uvedl úspěšně do praxe při založení své vlastní sklárny v Karlově v devadesátých letech. „Postavili jsme v ní jednoduchou malou pec a jako vůbec první jsme začali recyklovat sklovinu vyřazenou ze sklárny ve Světlé. Různí odborníci se na to dívali skepticky – že nelze tavit jenom ze střepů a vůbec ne ze sklářského kmene, že to nebude držet, rozsype se to. Neměl jsem sice žádné zkoušky, ale věřil jsem, že to půjde. Byl to risk, který mi vyšel. A sklovinu tímto způsobem tavíme dosud,“ popisuje sklář, kterého myšlenky a nápady pronásledují večer, v noci, na procházce, všude, až to podle něj není zdrávo. Ale zase je to ten proces, který vede k objevu něčeho nového. „Odpočinu si pak nejlíp, když můžu jít brousit. Já ani žádného jiného koníčka nemám než sklo. A byl bych dost nešťastný, kdybych nemohl pořád tvořit. Jsem od samého začátku hlavně brusič, to je to moje hlavní,“ uzavírá Jaroslav Svoboda.
Martina Strnadová, Vysočina Tourism
Co můžete vidět ve Sklárně AG Svoboda:
