Zakladatel politického novinářství, spisovatel a básník. Myslitel evropského typu, zastánce politického a ekonomického liberalismu. Svojí básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem s rakouským absolutismem i tragickým osudem se stal symbolem boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a svobo

Karel Havlíček se redaktorem Pražských novin stal na doporučení Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka. První číslo pod jeho perem vyšlo 1. ledna 1846. Pražské noviny byly čtyřstránkovým vládním listem podléhajícím cenzuře a s povinností otiskovat vyhlášky a nařízení. Jinak byly relativně nezávislé. Vycházely dvakrát týdně a byly doplněny literární přílohou Česká včela.

V počátcích Havlíček měl pár stovek odběratelů, po roce 1847 již na 1500. Proto mu bylo dovoleno redakci rozšířit o tři další místa, na která přišli Václav Bolemír Nebeský, František Matouš Klácel a Jan Pravoslav Koubek. Posledně jmenovaný se po Šafaříkovi stal zároveň cenzorem Pražských novin. Havlíček měl v novinách pravidelné rubriky jako Domácí záležitosti, Zahraniční zprávy, Smíšené zprávy atd. Zdroji informací byla buď pečlivě vytvořená síť venkovských dopisovatelů a četba ostatních novin českých, německých, polských nebo jihoslovanských. Za nejznámější a nejvýraznější články Pražských novin se považuje článek „Potřebnost průmyslové školy české“ poukazující, aby školství šlo s dobou a vznikla technická škola s výukou v češtině, dále článek „Slovan a Čech“ tvrdě kritizující dosavadní pokusy o všeslovanský národ, idealizaci Ruska a apelující na podporu češství, článek „Daniel O’Connell“ pro změnu srovnává irské národní hnutí s českým a vyjadřuje sympatie k zákonné opozici a nakonec článek „Co jest obec?“ vysvětlující základní princip smyslu a fungování obce jakožto ukázky demokracie zdola.

Po uvolnění poměrů roku 1848 začaly být Pražské noviny svazující a Havlíček začal od 5. dubna 1848 vydávat vlastní list pod názvem Národní noviny. Tento odvážný počin by nebyl možný bez finanční pomoci hraběte Vojtěcha Deyma, který se následně stal vydavatelem novin, ale nechával Havlíčkovi zcela volné pole působnosti. Národní noviny vycházely od 5. dubna 1848 do 18. ledna 1850. Nejdříve je bylo možné sehnat denně krom pondělí a několik měsíců k nim vycházel i Večerní list. Ten se ale neosvědčil a přeměnil se ve standardní pondělní číslo. Velmi oblíbenou byla satirická příloha Národních novin jménem Šotek vycházející od ledna 1849, ale po třech měsících ji byl Havlíček nucen úředně zastavit. Pro Šotka byly typické karikatury Stanislava Pinkase. Národní noviny se staly opozičními a kritizovaly postupy vlády směrem ke konstituci. Krom několikačlenné redakce do novin dopisovali spousty lidí, včetně Františka Palackého, Václava Vladivoje Tomka, Františka Augusta Braunera nebo Ľudovíta Štúra. Havlíčkovy články v Národních novinách byly kvalitní, ačkoliv chvat revolučních let, nutnost rychlé reakce, zaujetí stanoviska redakce a dávaly málo prostoru na větší úvahy. Havlíček chtěl informovat věcně, vzdělávat a nepodléhat aktuálním náladám mas.  Odběratelé přesáhli počet 1500, ale Národní noviny byly úředně zastaveny 18. ledna 1850 pro stav obležení v Praze a okolí. Ten byl odvolán až roku 1853.

V Praze Havlíček noviny vydávat nesměl a tak se jeho redakce přesunula do Kutné Hory, kde nalezl ochotného tiskaře a zároveň dobré podmínky pro distribuci. Havlíčkův plánovaný časopis Slovan měl být nejdříve suplováním za zrušené Národní noviny, ale ve finále se stal jejich náhradou. Vycházel od 8. 5. 1850 do 14. 8. 1851 2x týdně pod celým názvem „Slovan – časopis věnovaný politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Na deník totiž nebylo z hlediska logistiky ani pomyšlení. Slovan je dodnes chápán jako vrchol Havlíčkovy novinářské činnosti, kde se protnula vyzrálost jeho osoby, prostor, čas a možnosti pro úvahy a komentáře jako dříve v Pražských novinách a samozřejmě chmurná atmosféra doby. Slovan totiž po čase zůstal jediným opravdu nezávislým plátkem v českých zemích a byl postupně zakázán v Haliči, Bukovině, Krakově, Praze a okolí a Uhrách. Od roku 1851 se tlak úřadů stupňoval a Havlíček nakonec Slovana zastavil sám s vědomím, že by k tomu stejně došlo kvůli čerstvému a svévolnému zákonu. 

První zmínky o snaze muzeí věnovat se Karlu Havlíčkovi se datují k roku 1906, kdy se v rámci výročí Havlíčkova úmrtí snažily o výstavy spolky v Praze a Pardubicích. Významnější počin se datuje až rokem 1909, kdy město Německý Brod plánovalo dobově zařídit dva pokoje bytu v Havlíčkově domě. Jedním z nich měl být i tento arkýřový pokoj a výstava měla mít pietní formu, protože Havlíček byl doposud primárně vnímán jako mučedník. Kuratorium místního muzea se chopilo role pátrače a opatrovníka po havlíčkovských památkách.

Začaly se shromažďovat osobní památky, nábytek, tematické publikace a havlíčkovské plakety či medaile, ale nedostatek peněz a příchod první světové války odsouval jejich prezentaci na neurčito. Příchod první republiky přinesl novou energii, ale i další komplikace. Muzeum v Havlíčkově domě se tak objevilo až roku 1925. O šest let později se otevřelo druhé tematické muzeum v Havlíčkově rodném domě v nedaleké Borové (1931).

Vrcholem muzejní prezentace Karla Havlíčka byly roky 1935 a 1936, kdy se uskutečnily dvě velké výstavy s tisícovkou exponátů. První byla v Německém Brodě a druhá v pražském Letohrádku královny Anny zvaném častěji Belveder. Obě byly pod patronací československého prezidenta a měly masovou propagaci. Havlíček byl představen jako národní hrdina a bojovník, který se svou působností, vlivem a názory přičinil k samostatnosti ČSR.

Ani éra poválečná rozvoj Havlíčka neomezila. Naopak. Velká celostátní výstava v roce 1956 se poté ve zmenšené podobě přenesla do Havlíčkova domu a také Havlíčkovy Borové. Z Havlíčka se skrze komunistický výklad stal ideál lidového novináře. Zdejší expozice byla předělána v rámci dalšího výročí roku 1971. Předposlední úpravy proběhly v Havlíčkově domě roku 1992 a expozice byla zaměřena primárně na působení KHB v regionu. Současná expozice vznikla k výročí roku 2011 a snaží se krom představení Havlíčkova života ukázat i proměny v chápání jeho odkazu v průběhu času.

V pátrání po jeho stopách nemůžete minout Muzeum Vysočiny ani jeho rodný dům v Havlíčkové Borové.

Text a foto: Muzeum Vysočiny v Havlíčkově Brodě.