Český akademický sochař, který se narodil roku 1900 v Novém Městě na Moravě. Je považován za čelného představitele meziválečné avantgardy. Jeho sochařská tvorba prošla různými obdobími od počátečního civilismu přes kubismus ve dvacátých letech až po abstrakci. Od poloviny třicátých let převažoval v jeho tvorbě realismus.

Během studií na novoměstském gymnáziu ho lákalo malířství, avšak po maturitě musel narukovat do Jihlavy do armády. Roku 1919 byl demobilizován a ihned se přihlásil se na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v malířských ateliérech Jakuba Obrovského a Karla Krattnera. Když se Makovského revoluční názory staly zdrojem konfliktů s profesory, byl před vyloučením zachráněn svým krajanem, profesorem Janem Štursou, u něhož se začal věnovat sochařství. Ve své rané sochařské tvorbě vede Makovský jakýsi umělecký dialog se Štursou, kdy ztvárňuje podobnou tématiku jako jeho profesor, ale po formální stránce s novým pojetím.

Po ukončení studia v roce 1926 získal stipendium od francouzské vlády a odjel do Paříže, kde pracoval v ateliéru Antoina Bourdella a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Během čtyřletého pobytu ve Francii vstřebal umělecké podněty zdejšího prostředí, byl ovlivněn kubismem i tvorbou malíře Pabla Piccasa.

Počátkem třicátých let přichází Makovský do Brna. Touto dobou vytváří svá nejvýznamnější  díla, jimiž výrazně předběhl vývoj českého sochařství (reliéf Ležící žena, Návrh plastiky pro fontánu, Skloněný ženský akt, Dívčí sen, Dívka s děckem, Léda, reliéf Žena s vázou) a jejichž avantgardní pojetí ho přivedlo do seskupení podobně smýšlejících umělců nazvané Poesie 32.

Druhou světovou válku prožil ve Zlíně, kde pomáhal zakládat Školu umění a jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence se účastnil odboje. Se zlínským obdobím je spojeno jeho působení v průmyslovém designu. Do této doby spadá také celá řada sochařských portrétů (B. Němcová, K. H. Borovský, A. Jirásek, J. A. Komenský).

Po osvobození se vrátil do Brna a stal se docentem modelování na Fakultě architektury Vysoké školy technické a v roce 1947 jejím profesorem. V té době byl členem České akademie věd a umění. V roce 1952 získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze a jeho pedagogická činnost silně ovlivnila několik následných sochařských generací. V poválečném období se věnoval převážně monumentálním pomníkovým realizacím.

Zemřel koncem roku 1966 v Brně a je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě. V rodném městě je po něm pojmenováno Gymnázium Vincence Makovského.

Horácká galerie NMNM