Život ve sklářské huti

Sklářství bylo oborem do jisté míry výsadním, skláři byli vážení, svobodní lidé, nemuseli robotovat a mohli měnit působiště. V případě, že si sklář pronajal huť od vrchnosti, odváděl roční poplatek a dané množství skla, za to mohl odebírat dřevo z lesa. Na Vysočinu přicházeli sklářští mistři s rodinami převážně ze Saska, postupně splynuli s místním obyvatelstvem.

Sklářské řemeslo se dědilo z otce na syna včetně zkušeností a receptur. Také sňatky většinou probíhaly mezi příslušníky jednotlivých sklářských rodů. V huti pracovali rodinní příslušníci včetně žen a dětí.

Pracovní období ve sklářské huti, nazývané hic, trvalo 7–9 měsíců s přestávkami 10–14 dnů na nutné drobné opravy pece. Po ukončení hicu se pec nechala vychladnout a během dalších pěti až šesti týdnů došlo k její přestavbě. Skláři v té době měli volno a většinou při přestavbě pomáhali za nižší plat stavebních dělníků.

Směny v huti byly patnáctihodinové. Nejdříve šmelcíři naložili pánve v pecích a začali tavbu. Potřebnou tavicí teplotu kolem 1200 (1300) °C nebylo lehké udržet, doba tavby se tak pohybovala kolem osmnácti hodin. Skláři se tak svolávali do práce, až byla várka připravená, třeba i v noci. Když přišel sklář, všichni poklekli ke společné modlitbě a poté zahájili výrobu skla. Zpracování celé pánve trvalo i deset hodin. K péči o skláře pracující v horkém prostředí patřilo i povolení pít pivo.

U pece byli mistři a pomocní tovaryši. Ženy čistily sklo a balily je do slámy, děti nosily z chladicích pecí sklo a dělaly drobné pomocné práce. Průměrná huť měla 15–20 zaměstnanců včetně topičů, sušičů dřeva, formářů, odnašečů. Malování a broušení skla dělali většinou domáčtí řemeslníci. Sklínkaři v nůších roznášeli sklo po okolí.

Mimo práci v huti se skláři starali i o svoje hospodářství – o dobytek a obdělávání polí.

Sklářské hutě byly víceméně soběstačnými osadami.

Huť byla prostorná budova s vysokou šindelovou střechou, uvnitř nebyl strop. Tavicí pec stála uprostřed, kolem stěn bylo několik menších pecí chladicích. Střecha měla po celé své délce otvor pro odvádění kouře a tepla. Toho bylo hodně, neboť dřevem se topilo ve spodní části pece, kde byly velké rošty, a plamen šel přímo do tavicího prostoru. V horní části pece se nacházela kruhová komora pro tavicí pánve. Ke každé vedl otvor, kterým skláři odebírali utavenou sklovinu na píšťalu a současně jím odcházel kouř a plyny. Sklárna tak byla neustále plná žáru a kouře. Až koncem 19. století zastaralé přímé topení pod pecí nahradilo vytápění plynem z generátorů a pracovní podmínky ve sklárně se díky tomu zlepšily.